Obcování s ďáblem 2 - základy - MujMAC.cz - Apple, Mac OS X, Apple iPod

Odběr fotomagazínu

Fotografický magazín "iZIN IDIF" každý týden ve Vašem e-mailu.
Co nového ve světě fotografie!

 

Zadejte Vaši e-mailovou adresu:

Kamarád fotí rád?

Přihlas ho k odběru fotomagazínu!

 

Zadejte e-mailovou adresu kamaráda:

Soutěž

Sponzorem soutěže je:

IDIF

 

Odkud pochází fotografka Anne Erhard?

V dnešní soutěži hrajeme o:

Seriály

Více seriálů



Software

Obcování s ďáblem 2 - základy

2. srpna 2001, 00.00 | V druhém dílu seriálu už začneme s příkazovým řádkem pracovat a ukážeme si pár nejzákladnějších příkazů.

Minule jsme si slíbili, že se dnes pustíme do práce, takže hurá na to: seznámíme se s aplikací Terminal, vysvětlíme si co to je 'shell', a začneme doopravdy pracovat s příkazovým řádkem.

Pro začátek vám ale nabídnu malou lahůdku, prozatím bez bližšího vysvětlování -- jen tak, na ukázku, že s příkazovým řádkem opravdu můžeme zařídit mnohem více věcí, než bez něj. Určitě víte o nějaké aplikaci, ve které vám chybí pro nějaký často používaný příkaz menu klávesová alternativa; pro mne je to např. ProjectBuilder se svým příkazem Delete, který je zapotřebí pro odstranění souboru z projektu.

Spustíme tedy aplikaci Terminal (schovává se v /Applications/Utilities), a do jejího okna napíšeme něco jako

defaults write com.apple.ProjectBuilder NSUserKeyEquivalents '{"Delete" = "@r"; }'

Pak stačí znovu spustit ProjectBuilder -- a voila!

Samozřejmě, že sami "ProjectBuilder" nahradíte jménem aplikace, "Delete" textem v dané položce menu, a "r" požadovanou zkratkou. (Poznámka: musí jít, pochopitelně, o "kakaovou" aplikaci. Carbonovské aplikace nepodporují dohromady žádnou ze systémových služeb, ani tu, již právě využíváme. Aplikace psané v prostředí Cocoa poznáte snadno: mají v nabídce podmenu "Services".)

Shell

Když jsme napsali text "defaults write..." a stiskli Enter, nějaký program musel dekódovat napsaný text, a na jeho základě zavolat patřičnou systémovou službu. Mohlo by se zdát, že to dělá aplikace Terminal, ale tak tomu není: Terminal jen spouští standardní program, který zpracovává příkazové řádky a na jejich základě volá patřičné služby. Takové programy se právě nazývají shelly.

Shellů existuje celá řada. Ty, jež máme k dispozici v Mac OS X, si jsou všechny navzájem podobné, avšak v detailech a pro speciální případy každý z nich nabízí trochu jinou paletu služeb, v něčem bohatší, v něčem chudší, než ostatní. Můžeme si tedy vybrat podle toho, co komu vyhovuje nejlépe:

  • klasický Bourne shell (sh) a C-shell (csh) už dnes asi používat nebudeme: jedná se o původní shelly nejstarších unixů, a proto nejsou tak pohodlné, jako shelly modernější. Mají ovšem nezastupitelné místo ve zpracování tzv. scriptů; o tom se však budeme bavit až ke konci našeho seriálu;
  • tcsh je C-shell s řadou novinek a vylepšení, jež usnadňují práci s příkazovým řádkem. Mnoho lidí jej rádo využívá; já osobně však dávám přednost Z-shellu:
  • zsh má trošku složitější historii. Kromě čtveřice, jež je standardně k dispozici v Mac OS X, totiž v historii vznikly i další shelly: uživatelé Linuxu např. často používají bash, oblíbený shell, nabízející řadu pohodlných služeb, je také ksh. A právě jako další rozšíření ksh vznikl Z-shell.

Nebojte se zmatku: se všemi shelly se pracuje velmi podobně, a naprostá většina příkazů, jež jejich prostřednictvím využíváme, je totožná. Vyberte si proto jak chcete; časem sami zjistíte, který shell vám nejlépe vyhovuje -- a do té doby je to jedno.

Aplikace Terminal

Jak už vlastně víme, účelem aplikace Terminal je umožnit nám přístup k shellu: v každém z jejích oken běží shell (chceme-li, může to klidně být v každém jiný), který zpracovává příkazy a vypisuje do téhož okna své odpovědi.

Aplikace sama se stará o řadu věcí, jež práci se shellem usnadňují. Především obsahuje buffer, do kterého ukládá kompletní historii práce se shellem: na všechny příkazy a jejich výstupy, které jsme použili od otevření okna, se můžeme kdykoli podívat -- stačí použít posuvník. S některými dalšími službami se ještě seznámíme později.

Prozatím nám stačí, že kdykoli chceme pracovat s příkazovým řádkem, prostě spustíme Terminal; chceme-li mít zároveň spuštěných shellů více, prostě otevřeme víc oken (standardním příkazem New). Na následujícím obrázku vidíme tři okna; v jednom běží zsh, ve druhém tcsh, a ve třetím sh (ručně doplněné titulky ukazují, které je které):

Vidíme, že každý shell se ohlásí uživateli malinko jinak; na toto "ohlášení" (jemuž říkáme prompt) se brzy podíváme blíž. Možná také uvažujete o tom, proč jsme neotevřeli další okno s c-shellem: bylo by to zbytečné, protože v Mac OS X se namísto c-shellu používá s ním kompatibilní tcsh.

Volba shellu

Chceme-li používat některý ze shellů, prostě napíšeme do příkazového řádku jeho jméno (sh, zsh, tcsh) a stiskneme Enter. Shell, který nám Terminal spustí po otevření nového okna automaticky, si můžeme vybrat v předvolbách aplikace Terminal, kde je jen zapotřebí před jeho jméno napsat "/bin/" (nebo lépe v NetInfu, ovšem systému NetInfo se budeme věnovat někdy jindy).

Základní příkazy

Na konci dnešního dílu se seznámíme s nejzákladnějšími příkazy pro práci se soubory (později si o nich řekneme mnohem více). Samy o sobě jsou málokdy doopravdy k něčemu dobré -- koneckonců, ve Finderu se obvykle se soubory pracuje vcelku pohodlně; budeme však na nich stavět dál.

pwd - kde vlastně jsem?

Shell má řadu proměnných, v nichž udržuje svůj momentální stav a podle kterých řídí svou práci. Ta nejdůležitější z nich je aktuální složka: shell vždy považuje některou složku za právě aktivní (po prvém spuštění to je domovská složka uživatele). Chceme-li vědět která to je, použijeme příkaz pwd (Print Working Directory -- v unixovém prostředí je zvykem složkám /folders/ říkat adresáře /directories/); kromě toho, pro lepší orientaci, tcsh a zsh mohou zobrazovat aktuální složku v promptu.

cd - jdeme jinam

Chceme-li změnit aktivní složku, použijeme příkaz cd (Change Directory) a jako argument mu dáme

  • jméno složky, která je umístěna v aktuální složce, a do které chceme přejít;
  • nebo dvě tečky, chceme-li přejít do složky nadřízené.

ls - co je kolem?

Pro zobrazení obsahu aktuální složky použijeme příkaz ls (LiSt).

Příklad použití všech tří popsaných příkazů vidíme na dalším obrázku:

Samozřejmě, že příkazů je k dispozici mnohem více, a že i popsané příkazy umějí spoustu dalších 'triků' -- na to se můžete těšit příště. Prozatím se můžete pomocí terminálu podívat, jaká je v Mac OS X spousta souborů a složek, o kterých jste dosud neměli ani ponětí (viz minulý obrázek, první příkaz ls).

Obsah seriálu (více o seriálu):

Tématické zařazení:

 » Rubriky  » Informace  

 » Rubriky  » Agregator  

 » Rubriky  » Tipy a Triky  

 » Rubriky  » Začínáme s  

 » Rubriky  » Software  

 

 

 

 

Přihlášení k mému účtu

Uživatelské jméno:

Heslo: