26. července 2005, 00.00 | Po zakoupení počítače se téměř každý uživatel velmi rychle dostane do situace, kdy pro nějakou činnost potřebuje nějaký speciálnější software, než ten, který mu byl při koupi počítače dodán se systémem. V případě, že najde nějaký vhodný freeware nebo levný shareware, má většinou vyhráno, pokud po odzkoušení zjistí, že mu daná aplikace vyhovuje.
Po zakoupení počítače se téměř každý uživatel velmi rychle dostane do situace, kdy pro nějakou činnost potřebuje nějaký speciálnější software, než ten, který mu byl při koupi počítače dodán se systémem. V případě, že najde nějaký vhodný freeware nebo levný shareware, má většinou vyhráno, pokud po odzkoušení zjistí, že mu daná aplikace vyhovuje. Obtížnější situace však vzniká, existuje-li pro danou oblast použití pouze komerční software. Mnohdy se stává, že komerční aplikace svoji cenou je srovnatelná s pořizovací cenou počítače (mnohdy i dražší) , a uživatel po krátkém čase zjistí, že aplikace nefunguje tak, jak si o ní přečetl, nebo jak se mu jevila demoverze.
Reklamovat software je věc zhola nemožná, záruka se obvykle vztahuje pouze na nosič, na kterém je daná instalace umístěna, zákazník se většinou jen dozví, že na částečnou nefunkčnost či chyby bude brzy bezplatný update, či něco podobného. Vysoudit nemůže uživatel zhola nic, protože při většině instalací musí odklikat nebo odentrovat svůj souhlas s licenčními podmínkami, které vyloženě jednostranně nahrávají vývojářům. Pokud s licenčními podmínkami uživatel nesouhlasí, pak instalace neproběhne. Takže chcete-li danou aplikaci alespoň nainstalovat, s licenčním ujednáním musíte souhlasit. Nakonec, zakoupenou hudbu nebo film na CD či DVD také nemůžete reklamovat jen proto, že daná věc nesplnila vaše očekávání na hluboký umělecký zážitek.
Podobné situace mě vedly k úvaze, od čeho vlastně softwarové firmy odvozují ceny svých produktů. Předpokládal bych, že to budou náklady na vývoj plus náklady na lisování, distribuci a reklamu plus přiměřený zisk podělený předpokládaným množstvím prodaných kopií. Neznám samozřejmě náklady na vývoj (nebo spíš u většiny po léta užívaných aplikací náklady na větší update), ale cosi mi tu nehraje. Zatímco cena počítačů přes jejich vzrůstající výkon a možnosti rok od roku klesá, cena softwaru zůstává po léta na prakticky stejné laťce. Ale přitom na výrobu počítačů jsou nutné materiálové vstupy, strojové vybavení, haly a podobně, taktéž na jejich vývoji (nebo vývoji jejich komponentů) duševně pracují srovnatelné týmy jako jsou ty softwarové. Programátor na rozdíl od výrobců počítačů potřebuje převážně jenom ten počítač. Mnohý rozumě uvažující jedinec pak začne mít důvodné podezření, že je cosi shnilého ve světě duševním.
Softwarové firmy mají většinou po ruce argument, že po světě (naší zemi nevyjímaje) běhá mnohonásobně více nelegálních kopií než těch legálních. Což mají bohužel pravdu. Proč se ale software kopíruje, nad tím už se většinou nikdo moc nezamýšlí. Samozřejmě, jsou lidé, kteří budou používat nelegální kopie už z principu i v případě, že by legální kopie byly opravdu za pakatel, setkal jsem se i s argumentem, že "koupit software" je sprosté slovo, ale jinak nejen já jsem přesvědčen, že by se software kopíroval podstatně méně, kdyby jeho cena byla srovnatelná s jinými produkty duševní práce, jako třeba kvalitnější hudbou na CD nebo filmem na DVD. U mnoha sharewarů tomu tak skutečně je, a přitom se mnohdy jedná o velmi kvalitní a propracované aplikace. Samozřejmě cenové rozpětí by asi muselo být větší, než je tomu u hudby či filmu. Jsem ale přesvědčen, že kdyby komerční aplikace stály zlomek své současné ceny, koupilo by jejich legální kopie daleko větší množství lidí, celková tržba by možná zůstala na stejné úrovni, navíc by se ušetřilo na mnohdy zbytečných ochranách proti nelegálnímu kopírování, jejichž význam je mnohdy jen v otrávení uživatele u legální instalace. Mnoho lidí sáhne po nelegální kopii z důvodů, že v této zemi sotva sesmolí peníze na nákup počítače (ten moc levně okopírovat nejde) a na dražší software prostě nemají.
Dalším častým a pravdivým argumentem vývojářů je to, že software je výrobní prostředek. V mnoha případech tomu tak skutečně je. Nechť tedy na něj, jako na výrobní prostředek, je taktéž záruční doba jako na jakýkoliv jiný výrobek se zákonnými reklamačními podmínkami, tedy nárokem na odstranění závady do 30 dnů, výměnou či vrácením peněz. Bohužel, tato alternativa by některé vývojáře postavila do role některých výrobců obuvi, kteří se od zavedení povinné dvouleté záruky staly místo výrobců půjčovnami bot. Nakonec, výrobní prostředek si můžete udělat i z aplikací, které jsou zcela zdarma, záleží spíš na tom, co produkujete a jak to umíte prodat, mnohdy, pokud nepotřebujete speciální funkce, vystačíte s jednoduchými aplikacemi, pokud vyhovuje formát jejich výstupu.
Abych ale nekřivdil vývojářům (nebo aspoň ne všem), musím uvést na pravou míru i další věc. Výrobci hudby či filmů jsou tak trochu ve výhodě, protože CD a DVD přehrávače jsou prakticky podle jedné normy, jsou de facto všechny stejné, takže se nemusí zabývat problémy, na čem to bude fungovat a na čem ne. Počítač je narozdíl od spotřební elektroniky dost otevřené a univerzální zařízení, do kterého si uživatel může nainstalovat ledasco a vývojář musí s mnoha alternativami počítat, většinou je třeba zajistit kompatibilitu s o něco staršími operačními systémy i s leckdy vyloženě starými počítači. Mnohdy je nutné provést časově náročné testy na mnoha počítačích s různými verzemi operačních systémů a případně i odhalit konflikty s již instalovanými komponenty jiných aplikací, což může někdy vést k tomu, že na mnohé chyby se přijde až po nějaké době ve zpětné vazbě s uživateli. Což částečně může vývojáře v některých méně obvyklých situacích omluvit.
A co napsat na závěr? Hodila by se odpověď na otázku v nadpisu. Odpovědět na ni ale jednoznačně asi možné není. Můžeme si na ni zkusit společně odpovědět v diskuzi. Ono to asi záleží případ od případu.
Vložit nový příspěvek
