Hry našeho rozverného mládí: éra originality II - MujMAC.cz - Apple, Mac OS X, Apple iPod

Odběr fotomagazínu

Fotografický magazín "iZIN IDIF" každý týden ve Vašem e-mailu.
Co nového ve světě fotografie!

 

Zadejte Vaši e-mailovou adresu:

Kamarád fotí rád?

Přihlas ho k odběru fotomagazínu!

 

Zadejte e-mailovou adresu kamaráda:

Soutěž

Sponzorem soutěže je:

IDIF

 

Odkud pochází fotografka Anne Erhard?

V dnešní soutěži hrajeme o:

Seriály

Více seriálů



Hry

Hry našeho rozverného mládí: éra originality II

24. října 2003, 00.00 | Pokračujeme v naší jiždě historií her - dneska nás čekají takové "vypalovačky", že raději ani nebudeme dopředu prozrazovat názvy, slabší povahy by to nemusely vydržet! Každopádně, kdo alespoň některé z těchto legendárních her nehrál, pomalu jako by nežil.

Po delší odmlce, za níž se pokorně omlouvám, jsem pro vás připravila pokračování toho, co jsme minule načali – herní charakteristiku období 1990 – 1993. Vše se sem samozřejmě ani nemůže vejít, a také nevejde – u této éry zůstaneme ještě příště, kdy si představíme ty nejslavnější adventury, na které ten, kdo měl tu čest je hrát, jen tak nepozapomněl. Nyní se ale pusťme bez dlouhého mletí do představování památných titulů jiných žánrů.

Might & Magic I, II, III

K tomu, aby člověku v současné době říkalo něco jméno série Might & Magic, případně titulů od ní odvozených, není nutné, aby dotyčný byl zrovna nezkrotný RPG maniak. Však také množstvím pokračování tuto hru trumfne jen málokterý další herní výplod a tak nezahlédnouti cokoliv zmíněným názvem zavánějící patří spíše k raritním záležitostem.

Málokdo ale asi tuší, že Might & Magic aspiruje svou letitostí ke členství v klubu her – důchodců. Úplně první díl série, mající podtitul Secret of the Inner Sanctum, přišel na svět již v dávném roce 1987. Byl to v podstatě průkopník RPG her, kdy sledujeme dění jakoby vtěleni přímo v postavu, tedy nikoliv (což bylo a je daleko rozšířenější) že se vznášíme na obloze a jako pánbůh pošupujeme hrdiny pod námi. To byl asi také důvod, proč hra rychle získala popularitu mezi fandy D & D a AD & D, do té doby skrývajícími se ve svých doupatech a odkázanými na všelijaké nepočítačové prostředky. První verze hry byla černobílá a disponovala pochopitelně velmi jednoduchou a stereotypní grafikou, později došlo k jejímu vylepšení jednoduchým barevným spektrem. Už tu ale bylo vše, co se za ta desetiletí v podstatě u podobných her nezměnilo a koneckonců ani změnit nemohlo – skupina hrdinů, jimž zvolíme pohlaví, rasu, různé tělesné a schopnostní atributy, v obchodě s nimi nakoupíme různé bojové a obranné vybavení a pak už jen procházíme neznámými lokacemi, setkáváme se povětšinou s nepřátelsky naladěnými monstry a individui, odhalujeme rozmanitá tajemství a nacházíme poklady. To vše má navíc ještě svůj důvod – v prvním dílu jím bylo nalezení tajemné svatyně, jež, protože byla tajemná, samozřejmě nebyla zakreslena na mapě a tak nezbývalo, než se trmácet kamsi za devatery lesy, devatery hory a devatery dungeony a nezapomenout si přitom pořizovat nákresy lokací. Jen pro představu – jakási dívčina uvádí, že jí náčrtky zabraly asi 54 stránek – takže hraní této hry nedoporučuji členům Greenpeace, kteří se řídí heslem “Šetřme naše lesy.”

Společnost New World Computing, která měla na svědomí první M & M, byla již při vytváření své prvotiny připravena na to, že série bude mít pokračování. Po Knize první (M & M I) tak následovala i Kniha druhá: Might & Magic II – Gates to Another World. Ta byla vržena na trh roku 1988. Kromě docela dobré grafiky, kde jsme se mohli pokochat i nějakou tou animací, tu bylo možno zaslechnout také poetickou hudbu a jednoduché zvukové efekty. Mise nebyla o nic menší, než zachránit svět. Čekala na nás ještě rozsáhlejší mapa, než v předchozím dílu, takže ani tady si tužtička neodpočinula. Hra umožňovala šikovnou věc, a sice import milovaných charakterů, s nimiž jsme hráli v minulém díle a na které jsme si už zvykli.

Ovšem protože správně bychom měli už být v letech devadesátých, zaměřme se nyní hlavně na Might & Magic III – Isles of Terra. Tento díl byl vydán roku 1991 a stal se klasikou ve svém žánru. Došlo k několika významným změnám – okénko se nám zvětšilo, takže na své si přišli i osoby se slabším zrakem (hrací okna u předchozích dílů disponovala nepříjemnou prťavostí), převzalo “oknovou image” adventur od Lucas Arts, hudba byla opravdu pěkná na svou dobu a ovládání se zjednodušilo. Hra nám taky usnadnila nelehkou práci kartografa – během pohybu se automaticky zaznamenávala příjemná a srozumitelná mapka. Na vaší cestě jste se dostávali na exotické ostrovy, bádali jste v hrobkách, chrámech a dostali jste se dokonce i do pyramid. Might & Magic není hra, kde je tématika vysloveně fantasy, ale obsahuje i prvky sci-fi – v tomto případě bylo totiž cílem aktivovat vesmírnou loď, k níž jste se ovšem museli nejprve dopracovat po dlouhatánském herním zážitku.

Do našeho zvoleného období spadá i Might & Magic IV – Clouds of Xeen, vydaný roku 1992, jehož grafika i prvky byly velmi podobné předchozímu dílu a Might & Magic V – Darkside of Xeen, který se na trhu objevil rok poté a byl dokončením rozsáhlého příběhu, který byl zahájen ve čtyřce.

Nu, a jak to bylo dál? Zazvonil zvonec...a pohádky nebyl zdaleka konec. Zatím poslední díl, Might & Magic IX – Writ of Fate, byl vydán roku 2002. Známé a oblíbené jsou také hry odvozené – především Heroes (ti se zatím dočkaly čtyř pokračování), ale i Legends, Crusaders a Warriors of Might & Magic.

Download:
M & M I
M & M II
M & M III

Oxyd

Při vyslovení slova “Oxyd” se nejspíš leckterému pamětníkovi lehce zalesknou očka dojetím. Německá společnost Dongleware jej poprvé uvedla na trh v roce1990. I když titul je znám a uctíván především applisty, byl vydán i pro platformy PC, Atari, Amiga a NeXT.

Oxyd představoval zdánlivě něžnou a mírumilovnou herní záležitost pro milovníky logických her. Skutečně se zde naše mozkové závity dočkaly občas velmi intenzivního tréninku, ale nejen to. Kdo usedl jednou k Oxydu, jakoby usedl na nastražené vteřinové lepidlo. “Ještě jednu krajinku, a už doopravdy odcházím,” byla při hraní hry nejspíš nejčastější věta. Svou roli na její chytlavosti měl určitě už samotný nápad, jež byl velmi originální: Myší jste kontrolovali černou kuličku, kterou jste kutáleli po dané krajině, která se skládala většinou z různých zajímavých tvarů; vaším úkolem bylo jako v pexesu dávat dohromady páry “oxydů” – po ťuknutí do aktivní krychličky se s charakteristickým sympatickým zvukem objevil obrázek tvaru, který jste měli na hrací ploše vyhledat. Poté, co jste našli každému oxydu protějšek, přesunuli jste se do dalšího, složitějšího levelu.

Proč jsem se však zmínila o tom, že Oxyd představoval něžnou logickou hru jen zdánlivě? Protože autoři se s námi leckdy vskutku nemazlili. Odsoudili naši nebohou kuličku k pohybu po kluzkých nebo všelijak pohybově zvrhlých površích, neopomněli umístit na strategická místa lebky, které znamenaly při dotyku okamžitou smrt, nastražili vodu, sypké písky, močály, nepřátelsky naladěná “píchátka” (jak jinak těmto otravům říct, mě momentálně nenapadá), nebo prostě jen propasti či povrchy, co pod námi praskaly, až praskly docela. Do svého inventáře jsme mohli sbírat různé předměty – třeba paraplata umožňovala na krátký čas pohyb nad propastmi, pružiny zase přeskakování nepříjemných lokací nebo nepřátel, s dynamitem jsme si mohli zahrát na amatérského pyrotechnika, apod. K tomu bylo občas možno v krajince najít i nějaké to lejstro s radou, co si počít. A právě zuřivé snahy udržet kuloidního hrdinu naživu (k dispozici byli “jen” tři životy) přípomínaly někdy spíš kohosi, zabraného do divoké střílečky, než někoho, kdo si klidně relaxuje u nějaké logiky. Nejeden hardwarový prvek počítače dopadl neslavně. Oxyd umožňoval navíc i síťovou hru mezi dvěma počítači přes AppleTalk, což byl další prvek, který dopomohl k celkovému zpestření.

Verzí hry Oxyd bylo vydáno nespočet. Asi nejznámější je verze 3.3 z roku 1992 – ta bohužel ale existovala v provedení černobílém, nebo v šestnácti barvách, což je majitelům novějších strojů bez emulátorů nedostupné. Pro ně bude bezesporu zajímavější download verze 3.9, která již barevně jede bez problémů, upozorňuji však, že jde o cracknutý software a tak načítání levelů podle čísel, které nám hra nabízí, nefunguje; místo toho je nutné zadat číslo krajiny a před ním nuly (např. Landscape 67: 00000067); další záludností je to, že je nutné vyvarovat se desáté úrovně, protože jinak dojde k binci v kódech.

Po Oxydu následoval graficky propracovanější Per.Oxyd, který nabídl již kolem 200 levelů (zde uvedený download se mi bohužel nepovedlo rozchodit, snad budou jiní lidé šťastnější). K downloadu je připraven také Oxyd Extra z roku 1996 a Oxyd Magnum v. 3.9 z roku 1997. Ve všech případech jde o skutečně chytlavou záležitost, kterou doporučuji.

Download:
Oxyd 3.9
Per.Oxyd
Oxyd Extra
Oxyd Magnum 3.9

Diamonds

U her akčně-logických mimochodem ještě chvíli zůstaneme. Je nám to i chronologicky souzeno, protože další návykovka spatřila světlo světa rovněž kolem roku 1990 – 1991. Je jí hra s výmluvným názvem Diamonds a nutno dodat, že s Oxydem ji pojí hned několik podobností.

Tak za prvé – i tady hráče čeká zápas se vzdorovitou kuličkou. Tahle ale není černá se sexy odleskem, ale modrá a nevytváříme si k ní takový citový vztah jako v Oxydu. U Diamonds se nepohybujeme v nějakém podivuhodném světě plném udělátek. Je to totiž spíše “odreagovací” hra, kde kuličku neovládáme myší, ale klávesnicí. Na začátku se nám představí různě zbarvené cihličky, mezi nimiž najdeme štětce odpovídajících barev. Teprve za cihličkami jsou rozmístěny diamanty, k nimž je naším hlavním úkolem se probojovat. Jak na to? Nejprve musíme vybrat všechny světle modré cihly, protože zpětně už nám žádný prostředek kuličku na světlemodro neobarví (chybí patřičný štětec). Až se nám toto podaří, musíme začít pracovat s malířským náčiním – ducnutí do některého ze štětců nám umožní vybrat a odstranit cihly dané barvy. Teprve až zlikvidujeme všechny brikety, nechá nás hra vybrat si zaslouženou odměnu – diamanty. Kromě toho běží časový bonus a pokud to stihneme ještě před tím, než vyprší, dostaneme nějaké bodíky nádavkem.

A jaká je další podobnost s Oxydem? Tentokrát ne tak příjemná – v cestě za drahocennými diamanty totiž i tady budou prudit vražedné lebky. Manévrování mezi nimi a volba správných štětců jsou pochopitelně s narůstajícími levely těžší a těžší.

S tím, jak nastává moderní doba, je snaha převádět všechno do trojrozměrna. Někdy to bývá nápad dobrý, jindy zase spíše na škodu. Kterou z těchto alternativ se MacSoftu podařilo naplnit, mohli fanoušci Diamonds posoudit v roce 1995 , kdy byly vydány Diamonds 3D – ty se už spíše podobaly Ice Hockeyi nebo Shufflepucku, což nevyhovovalo každému a obtížnost hry byla někdy až příliš vysoká.

Download:
Diamonds 2.0
Diamonds 3D

Spectre & Spectre Supreme

Nyní se posuňme spíše do oblasti akčnější. Výtvor jinak celkem neznámé společnosti Velocity Development spatřil poprvé tento svět v roce 1990 pod názvem Spectre (v angličtině “fantom, přízrak”). Nešlo ale o nějaké bubáky, co na nás bafají z obrazovky, nýbrž o vektorovou hru, zasazenou do prostředí budoucnosti.

Hráč ovládal futuristické, i když samozřejmě graficky hodně jednoduché červené vozidlo jménem Spectre (mohl si vybrat ze čtyř typů, jež se lišily vlastnostmi, nebo si nadefinovat vlastní) a následně byl již bez varování mrštěn do arény, kde měl hned několik úkolů – bylo potřeba vysbírat všechny vlaječky v hrací oblasti a zároveň se i utkávat s motorizovanými oponenty, kteří hrdinu příliš v klidu popojíždět nenechali. Kromě prostých rudých trumberů,na něž stačil jeden výstřel, se hráč v dalších úrovních setkával se zapeklitějšími protivníky. Nešlo zabránit tomu, aby vaše vozidlo neutrpělo újmu – k dobíjení a regeneraci poškozeného stroje sloužily speciální místa, rozmístěná po hrací ploše (zelená nám dobila jen část energie, zatímco bílá nás zcela revitalizovala). Velice dobrou myšlenkou byl radar, bez něhož by asi hra byla opravdu těžká. S radarem nehrozilo zoufalé bloudění po obrazovce a hráč měl přehled nejen o oponentech, ale i o vlaječkách a regeneračních oblastech. Hra navíc podporovala i síťovou hru přes AppleTalk.

I když grafika nebyla silná stránka tohoto titulu, nelze upřít, že měla cosi do sebe (na svou dobu byla skvělá - MaLer). Nezapomeňme, že nějaké simulace vozidel se v této době ještě příliš nekonaly. Řešení pomocí vektorové grafiky proto nebylo úplně špatné. V prvním Spectru jsme ještě nemohli potrefit na hudbu, ale už nechyběly originální zvukové efekty.
Většině hráčů ale asi spíše řekne titul následující, a sice Spectre Supreme, vydaný stejnou společností roku 1992. Pár grafických prvků se sice zlepšilo (např. animace explozí), nicméně hra zůstala ve vektorovém kabátě. Co zde bylo nového? Přibyla například ona chybějící hudba (i když jen v úvodu), nové zbraně (např. miny), noví oponenti (ať už potvory, jež vás sledovaly zuřivě po celé aréně a následně se vás pokoušely rozkrojit, nebo čistě létající protivové, na které platily naváděné střely, jejichž počet byl ovšem limitován). Číhaly zde i terénní překážky – např. cyber-bahno (cosi divně hnědého, do čeho se nevyplatilo najet) nebo kyselinová lázeň. Navíc, pokud šlo opravdu do tuhého a v dané lokaci se nám zrovna dvakrát nelíbilo, bylo možno využít teleportů a přesunout se někam jinam. Spectre Supreme bylo prostě ještě akčnější a zábavnější, i když těžší verzí původního Spectra.

Posledním do trojice pak bylo Spectre VR (uvedeno na trh v roce1993), kde se grafika a zvuk opět posunuly o krok kupředu.

Download:
Spectre
Spectre Supreme
Spectre VR

SimCity

S lety 1990 – 93 je spojena i další revoluční novinka, a sice vznik prvních her, které měly za úkol něco věrně simulovat, což, jak můžeme soudit z tržeb, které utržily třeba takoví The Sims o mnoho let později, byl velmi nadějný tah. Společnost Maxis si dokonce na simulačních titulech postavila velkou část své produkce, vždyť také kde je poptávka, musí být i nabídka. S tvorbou prvních simulačních pokusů začala již v roce 1989, kdy se na obrazovkách počítačů začala objevovat její prvotina SimCity.

Úplně první SimCity – to byl takový černobílý disketový drobek, co se později objevil i v šestnácti barvách. Na svou dobu nebyla detailnost grafického provedení špatná. Hlavní úkol byl, myslím, zcela jasný – vybudovat co největší, nejrozvinutější a nejvíce prosperující město plné šťastných usměvavých obyvatel. Konečně se zde mohli vyžít hráči s budovatelskými sklony a vdechnout život třeba takové vylepšenější verzi svého vlastního domovského města či vísky.

K dispozici bylo množství různých nástrojů – kromě prostého buldozerování, kterým jsme se mohli zbavit nepohodlné vegetace, to bylo pochopitelně stavění domů; ty byly rozděleny do tří typů – zóny rezidenční (tj. pro běžné obyvatele), industriální zóny a konečně zóny obchodní. A o co dalšího jsme mohli své městečko obohatit? No tak v prvé řadě určitě o vozovky a rozvody elektřiny, ale také o železnice, parky, hasičské a policejní stanice, letiště, přístavy nebo stadióny. K tomu všemu ovšem bylo zapotřebí také nějak získávat finance, a sice více či méně drsným zdaňováním občanů. Občas došlo i k nějaké té přírodní katastrofě, která nám to mohla taky pěkně zavařit. Mezi věci, které byl dobrý nápad sledovat, patřil rozpočet, populační křivka a také průzkumy, kterými šlo zjistit, co obyvatelstvu nejvíce leze krkem a následně pracovat na zlepšování.

Po vydání tohoto dědečka pozdějších simulačních titulů následovala u Maxisu dlouhá odmlka. Teprve v roce 1995 vyšlo pokračování – mezi lidmi již obecně více známé SimCity 2000 (Je vidět, že Káťa je mladší generace - určitě si nejen já nostalgicky vzpomenu na hraní SimCity na ZX Spectru - MaLer). To již disponovalo nejen pestrými barvami, ale také hudbou a novými stavitelskými možnostmi – bylo třeba starat se kupříkladu i o rozvody vody, přibyly další prvky, jimiž šlo vaše metropolis vylepšit (kupříkladu zoologické zahrady, nemocnice nebo knihovny) a novinkou se stal i tým poradců z různých odvětví, jako tomu bylo třeba u Civilization. Mezi vtipné nápady určitě patřila pravidelná vydání zpravodajů z vašeho města, kde šlo nalézt různé zprávy mnohdy zavánějící až bulvárem nebo možnost pojmenovat si každou ulici dle svého individuálního vkusu.

Protože podobných poutavých titulů není a nebude nikdy dost, vydal Maxis roku 2000 další díl, paradoxně nazvaný SimCity 3000. Mezi horké tituly ovšem v současnosti patří SimCity 4 (k němuž nově vyšel i datadisk Rush Hour) – to například těm hráčům, kteří zároveň vlastní hru The Sims, umožňuje import těchto simulovaných lidiček a jejich zabydlení ve vašem městě.

Download:
SimCity
SimCity 2000

SimAnt

Po úspěchu anorganického SimCity napadlo kreativce z Maxisu vytvořit tentokrát simulaci něčeho životného. A tak mezi jedny z jejich prvních výtvorů můžeme řadit i hru SimAnt z roku 1991, o níž se bezesporu také vyplatí zmínit.

O co zde šlo, myslím není třeba nijak složitě vysvětlovat. Samozřejmě – byli to naši (ne)přátelé mravenci. SimAnt nemusel být nutně hračkou pro vášnivé přírodovědce, i když do určité míry o něm můžeme říci, že to byl vzdělávací titul. Nad čímž se možná někteří spoluobčané z řad studentů, kteří nyní čtou tento článek, upřímně zděsí (čas a zkušenost v nás vskutku vyvolaly nechuť k čemukoliv, co jen zavání přívlastkem “výchovný”) – musím ale konstatovat, že nemají k hrůze důvod. Hra do nás nijak násilně nehustila otravná fakta ani poučky. V podstatě totiž představovala onen pro české školství doposud takřka nedosažitelný cíl – řídila se hesly “škola hrou” a “učení nemusí být torturou”.

Po chytlavém úvodním hudebním intru nám SimAnt nabídl hned několik herních módů. Kromě zasvěcovacího tutoriálu to byla plná hra, kdy jsme museli nejprve najít vhodnou lokalitu pro mraveniště, vyhloubit jej a založit rod; dalším módem byla hra rychlá – černá versus červená kolonie na život a na smrt; v experimentálním módu jsme se na chvíli mohli stát hmyzím pánembohem a dělat si, co jsme chtěli – rozdávat potravu, tvořit nové mravence nebo sprejem likvidovat přemnoženou populaci.

Autoři se snažili simulovat většinu mravenčích vlastností. Bylo možno zkusit si, jaké to je být příslušníkem každé ze čtyř kast (okřídlený mravenec, jehož úkolem je tak maximálně reprodukce, dělník, voják a královna alias mašina na vajíčka) a to prostým klikem a převtělením do zvoleného jedince. Po té, co si hráč úspěšně založil mraveniště, nastaly mu trable se sháněním potravy, rozmístěné na povrchu v podobě zelených “hrášků”. O potravu musel jednak bojovat s konkurenční červenou kolonií, jednak na něj při cestě za jídlem čekaly mnohé nástrahy (pavouci, mravkolvi, neopatrně dusající člověk a jeho vražedná teniska) a konečně se i sám nesměl zapomínat vyživovat v poměrně krátkých intervalech (ještě, že občas potravně helfl některý kolega, přičemž doprovázející zvukový efekt patří asi k těm nejméně lahodným, které bylo možno v herním kdy světě zaslechnout). Dále jsme se s naším mravenečkem mohli soustředit i na stavbu barikád z kamínků, jež nám mohly pomoci zabránit invazi červených agresorů. K dobré strategii patřila i manipulace s některými podnabídkami, například jsme mohli ovlivňovat složení populace (jaká kasta bude převládat), či jaké chování mravenců je momentálně nejvíce žádoucí (zda více hrabat, shánět potravu nebo pečovat o mladou generaci). Primárním úkolem hry bylo rozšířit naši populaci společenského hmyzu ze zahradního trávníku až do domu, kde sídlil nebohý pán a jeho pejsek.

Za zmínku určitě stojí i možnost nastavení “silly” módu, kdy se u úst (kusadel) hmyzovitých aktérů hry začaly objevovat bubliny s vtipnými hláškami.

Na své si přišli vyznavači hned několika herních a softwarových žánrů – ti, kdo se rádi virtuálně “převtělili” do někoho nebo něčeho jiného a reálného (pozdější fandové většiny sim-her), ti, kdo měli v oblibě strategie i ti, kdo do té doby sahali spíše po výukových a chytrých programech, než po odreagovacích záležitostech.

Download

Vette

A z přírody šup do světa techniky, do světa rychlých kol, rudých karosérií a horkých výfuků. Na řadu totiž přichází slavný automobilový simulátor společnosti Spectrum HoloByte, jehož macovský původ sahá do roku1992, na DOSu však lid mohl viruálně prohánět svůj vůz už o tři roky dříve. Ano, je to Vette (pro ty, kterým -jako třeba mně- svět aut poněkud připomíná španělskou vesnici a na vozovkách poznají tak maximálně Trabant, Avii a Velorex dodávám, že jde o zkratku slova “Corvette”, což je značka bleskového sporťáku).

 

Bohužel, tuto hru nerozchodíte, pokud nevlastníte systém 8 nebo nějaký emulátor. Důvodem je barevné rozlišení – Vette existuje totiž buďto v kabátě černobílém, nebo v šestnácti barvách. Nicméně doporučuji si kvůli tomuto titulu emulátor stáhnout. Nečekejte tady samozřejmě žádné Need for Speed – grafika není silnou stránkou této hry. Asi se dokonce na poprvé trochu zděsíte. Ovšem jakmile se vžijete do toho, že jste v roce 92, takové korzování ulicemi San Francisca vás záhy docela chytne.

Stačí si nejprve v garáži vybrat jeden z několika typů “žihadel” a už můžeme dupnout na plyn. Cílem hry je dosáhnout určitého bodu na mapě v daném čase a pokud možno dříve než náš počítačový nebo lidský protivník. Hodně lidí se ale bavilo tím, že se prostě jen tak nazdařbůh projížděli a kochali se krajinou a značnými prostorovými možnostmi hry (sadistické typy k tomu po vzoru Carmageddonu přidávaly i sr

ážení co největšího množství chodců, kteří při přejetí vydávali zajímavý kníkavý zvuk). Pro ty serióznější hráče, kteří se chtěli držet herního schématu, tu byla mapa, na které si mohli naplánovat tu nejlepší trasu. Vždy existovalo několik cest, kudy šlo cílového místa dosáhnout. Spíše zpestřením byla možnost přepínání různých pohledů – třeba z boku nebo zeshora, ovšem co si budeme povídat – ten, kdo celou dobu zírá jen do zpětného zrcátka nemá zrovna přehled o silničním provozu, který probíhá před ním.

Vette nebylo mrtvou hrou, silnice autoři osázeli pohybujícími se automobily různých druhů a velikostí a na chodnících nechyběli človíčci. I z tohoto hlediska tento simulátor představoval ve své době něco, co předtím prostě k vidění nebylo. Nyní se už nad něčím podobným nepozastavíme, ovšem je to a bude to stále cosi, nad čím srdce nostalgika zaplesá.

Download

Prince of Persia

Žánr plošinových her nepatřil k novotám. Už dříve bylo možno po plošinkách prohánět různé podivuhodné charaktery na Amize nebo na Atari. Roku 1992 však spatřil světlo světla orientální hrdina, na něhož svět jen tak nezapomněl, a který se stal nedílnou součástí nejen mnoha počítačů v zaměstnání, ale i řady strojů školních. Byl to Perský princ, produkt Broderbundu a především nadaného člověka jménem Jordan Mechner.

Zápletka hry je možná trošku telenovelová, nicméně hra samotná již sladký život ve Venezuele nepřipomíná ani trochu. Vše se točí kolem tří postav – krásné sultánovy dcery, ohavného velkovezíra a sultánova zástupce Jaffara a bezejmenného mladíka, do něhož je princezna zamilovaná a jehož osud není zrovna nejlehčí. Chlípný velkovezír si dělá na krásnou dívku choutky, ta jej však odmítá a Jaffarovi povolí nervy. Neboť vládne magickými silami, vyčaruje přesýpací hodiny, které neúprosně odměřují šedesát minut. Do této doby si ho princezna buďto vezme, nebo ji stihne smrt. Tato proto veškeré své naděje vkládá v mládence, jehož miluje, netuší však, že jej Jaffar už stihl uvrhnout do svých rozsáhlých podzemních kobek.

Je jasné, co je vaší hlavní misí – do hodiny projít všechny úrovně kobek i paláce a zachránit svou lásku. Že je to věc poměrně těžká, netřeba zdůrazňovat. Ovšem promyšlenost hry a nápady tvůrců je bezesporu třeba ocenit. Jaké hlavní úklady na arabského Romea číhají? Samozřejmě ozbrojení strážní, kteří jsou tím tužšími protivníky, čím výše ve hře se nacházíme. Kromě lidských faktorů zde ale působí i vražedné pasti. Bodáky, ukryté v podlaze, jiné podáky na dně propastí (hodně zrakově i zvukově nehezká smrt), sklapující čelisti, vratké podlahové bloky, hrozící probořením... Zkrátka umřít se dalo na mnoho způsobů a detailů jsme nebyli ušetřeni. Ještě, že na různých tajných nebo méně tajných místech šlo objevit lektvary, které nám buďto doplnily podlomené zdraví, přidaly život nebo nám zase život ubraly (ty ale naštěstí šly rozeznat a tak se jich propříště dalo vyvarovat).
Ohromná popularita prvního Prince vedla zákonitě k vydání pokračování. Prince of Persia 2 (podtitul The Shadow & The Flame) pochází z roku 1994. Princ se vydává na spletitou cestu za nalezením vlastní identity, kterou mu ukradl zlý Jaffar (kdo jiný také, že), osnovající další zločinné plány. Hlavní hrdina se zde tentokrát nepohybuje jen v depresivních dungeonech nebo v paláci, ale v rozmanitých prostředích a hra se v žádném případě nestává nudnou. K tomu přibyli také noví protivníci, dokonce i z řad nemrtvých. Šlo opět o kvalitní plošinovku, kde jsme se už nemuseli trápit s časovým limitem.

Opravdovou zprzněností je však Prince of Persia 3D z roku 99, který je vlastně už zcela jinou hrou. Typický příklad titulu, kde je převod do trojrozměrna špatným a zcela zbytečným tahem. Bohužel bylo vydáno i pokračování této podivnosti. Je to škoda, protože plošinovky, podobně jako třeba adventury, v dnešním světě rapidně vymírají. Snad se najde někdo, koho napadne tento dosud nezapomenutý a vděčně přijímaný žánr vzkřísit.

Download

Civilization

Sid Meyer – to je jméno, jehož váha je v herním světě opravdu vysoká. Není divu, vždyť tento člověk stojí hned za několika úspěšnými tituly. Tím nejvěhlasnějším je nejspíš světoznámá Civilization, vydaná pod MicroProse roku 1992. Dostupnou se stala pro platformy PC, Mac a Amiga.

Nelze než souhlasit s tvrzením, že tento titul se nesmazetelně podepsal do dějin strategického hráčství. Jde o inteligentní, propracovanou a chytlavou hru, která patří mezi ty, se kterými nejsme hotovi během několika hodin. Nápad byl prostý – vytvořit titul, který by mapoval vývoj lidského pokolení od primitivních počátků až po vesmírný věk a budoucnost. A musím uznat, že to se autorovi podařilo téměř dokonale.
Ještě, než započnete svou vývojou pouť, musíte si zvolit, k jakému národu vlastně chcete patřit (a potažmo u jakého národa vám nejvíce vyhovuje, aby ovládl svět) – mohou to být až zas tak ne moc překvapiví Američané, stejně jako méně tradiční národní příslušníci, kupříkladu Aztékové nebo Zuluové. No a pak už se ocitnete na temné, dosud neprozkoumané mapě a je na vás, pustit se do objevování. Na místě, které nejvíce vyhovuje nejen z hlediska krajinářského, ale i strategického, je vhodné založit vaše první město, jehož sláva se hvězd bude dotýkati. Tím ovšem tvrdá práce vůdce rodu nekončí. Každé město je třeba chránit před nájezdníky a tak musíme začít produkovat zatím prosté, po určitém pokroku lepší a lepší jednotky (od domorodých kopiníků se dostaneme až k partyzánům a dále), které buďto ponecháme za branami města, nebo je pošleme ven na misi mírovou či ofenzivní. Navíc v každém městě bychom měli budovat určité struktury, které nám kupříkladu zvyšují popularitu u obyvatelstva, nebo nám prospívají jinak – jsou to chrámy, sýpky, hradby, v pokročilejších obdobích pak univerzity, kanalizační systémy nebo jaderné elektrárny.

Hlavním smyslem civilizace není jen se rozvíjet, ale také expandovat. Najít rovnovážný bod mezi uskutečňováním různých vylepšovátek a zakládáním nových měst není nejlehčí. Zapomínat nesmíme ani na jedno.

Sbor našich rádců nás čas od času informuje, jak si na tom vlastně stojíme z hlediska prestiže mezi občanstvem, či z hlediska vojenského nebo ekonomického. Bez mudrců a vědců, kteří přicházejí na různé novinky, by to také nešlo – vynalezení určitých věcí je samozřejmě podmíněno také znalostí příslušné technologie. Mapy by nešly vytvářet bez znalosti abecedy a bez map nemůžeme uspokojivě vyplout s loděmi na širé moře.
No, a nezapomeňme ani na to, že koho už singleplayer nudil, mohl vesele civilizovat s jinými fanoušky po síti.

O této hře by se dalo hovořit ještě na několik stránek, myslím však, že oči čtenářů jsou již dostatečně namoženy a navíc existuje jen málokdo, komu je Civilizace neznáma. Připomenu, že komu unikl originál, ten nejspíš aspoň koutkem oka zahlédl Civilization II z roku 1996, nebo viděl/uvidí/pořídí si neméně kvalitní dva roky starou Civilization III.

PuyoPuyo

A na závěr jedna oddychovka, vhodná pro nadcházející sychravé podzimní večery a vyprodukovaná v roce1993 podnikavcem jménem John Stiles. I když šlo o prostinkou věcičku na bázi Tetrisu, nejspíše to byly sympatické hlavní charaktery, které se lepily nejen k sobě navzájem, ale nakonec přilepily k obrazovce i hráče.

Hře jsme se mohli věnovat zcela osamoceně, či si to rozdat s počítačem, a nebo si pozvat kamaráda. Po vybrání nové hry začaly na obrazovce padat jakési měkké, bezobratlé a kulaťoučké organismy s očíčky, jejichž jediným cílem bylo spojit se s tvorečkem stejné barvy. A v tom to vlastně bylo – spojit co nejvíc stejně kolorizovaných potvor, které pak zmizely a rázem bylo na hrací ploše více místa. To celé podkresleno odrhovací a poněkud večerníčkovskou hudbou, která nás pak leckdy v duchu pronásledovala po zbytek dne. Ve hře proti kompu nebo humanoidovi to bylo těžší, kdykoli totiž soupeř skóroval, popadalo nám na naše drahocenné pišišvory několik balvánků a ty nám znemožnily spárovat pár zvířatek, což mělo za následek jejich vršení.

PuyoPuyo – to byla prostě pohoda. Doufám, že právě tato hra, nebo nějaká jiná z těch, na které rádi vzpomínáte, vám pomůže zpříjemnit dnešní den.

Download

To be continued... Příště: Ta nejslavnější počítačová dobrodružství – Indy 3 & 4, Legend of Kyrandia, Monkey Island a další.

Obsah seriálu (více o seriálu):

Tématické zařazení:

 » Rubriky  » Zábava  

 » Rubriky  » Agregator  

 » Rubriky  » Hry  

 

 

 

 

Přihlášení k mému účtu

Uživatelské jméno:

Heslo: